V Ladaku je možné leccos a s úsměvem a prosíkem tam ještě člověk daleko dojde. I k dalajlámovi domů. Ale jak to vlastně bylo?
Při putování naší smíšené skupinky Ladakem jsme nemohli minout vesnici Choglamsar, kde je dům, v němž dalajláma bydlí při svých každoročních návštěvách. Měli jsme s sebou knížku Mizející Ladak od Jitky Kulhánkové z cesty čtyř kamarádek v roce 2006. V ní jsme se dočetli, že se holky dostaly i do domu a dokonce měly fotku z dalajlámovy ložnice. Pravda, my tam byli o šest let později, ale museli jsme to zkusit také. Co kdyby to vyšlo?
Dům stojí v zahradě za hradbou topolů a ze silnice téměř není vidět. Turistům je nepřístupný. Při obchůzce kolem
plotu jsme minuli pár zamčených vrat a až v zadním traktu jsme padli na jedny pootevřené. Pak už nás nezastavil ani volně pobíhající, dosti vzrostlý a štěkající pes, kterého jsme zahnali holí. Promiň Pse, vzteklina je smrtelná;-(. Před domem 
jsme se rychle vyfotili pro případ, že bychom byli vykázáni opět za plot. Vždyť jsme tam neměli co dělat. Ale světe div se, nikdo nás nevyháněl. Při obcházení domu jsme u bočního vchodu potkali dva muže, nejspíš správce. Dali jsme se do řeči, vyptávali se jestli je to opravdu ten správný dům, ukázali jim knížku s fotkami a doufali, že nás pozvou dál. Úcta, kterou k dalajlámovi cítíme, nám nedovolila se zeptat rovnou. Jenže oni se k žádnému pozvání neměli a my zoufale chtěli dovnitř. Až to Dana nevydržela a zeptala se přímo: “Nebylo by možné jít dovnitř?“ Chlapi na sebe koukli a souhlasili tak samozřejmě, až nás to překvapilo. Okamžitě jsme zuli boty, slíbili, že nebudeme fotit a s posvátnou úctou vstoupili dovnitř. Pánové nás provedli celým domem. Viděli jsme knihovnu, přijímací pokoj, modlitebnu a dokonce i výše zmiňovanou ložnici. Rozdíl oproti knížce byl jen v tom, že matraci položenou na zemi nahradila postel z masívního, tmavého dřeva. I dalajláma stárne, bohužel, a ve věku osmdesáti let se člověk ze země hůř zvedá.
Byl to naprosto neuvěřitelný duchovní zážitek 
i přes to, že hlavní obyvatel dům opustil měsíc před naší návštěvou a přijede znovu zase až za rok. Ale duch 14. dalajlámy Tändzin Gjamccha byl všude kolem. Vydechovaly ho záclony povlávající u otevřených oken, stoupal z ohmataných knih v knihovně nebo z čalouněných křesílek rozestavěných kolem stolku. Aniž bychom to potřebovali, přidržovali jsme se zábradlí u schodů, protože se ho určitě přidržuje i dalajláma. Husí kůže nám při vzpomínce naskakuje ještě dnes.